Kdybych mohla vrátit čas a být opět malým dítětem, přála bych si Sudičku, která by mi do vínku dala jen štěstí, radost a lásku v životě…. Bohužel ale život není pohádka a moc dobře vím, jak si Osud dokáže zahrávat s lidskými osudy. Já sama jsem trnitou cestou prošla na vlastní kůži a stále mám kolem sebe spoustu přátel i známých, kteří trnitou cestu stále absolvují s vidinou nejasného cíle. Ale i přesto jsou tito lidé šťastní, že mohou být na tomto světě, užívají každou vteřinu a mají radost z maličkostí.
Já život vnímám jako jeden velký zázrak, kterého si musíme vážit a užívat a i přes všechny překážky nesmíme zahořknout a umět rozdávat radost, protože, co dáme, vrátí se zpět. Chci prostřednictvím NF Sudička dělat malé/velké radosti a vidět na tváři úsměvy lidí, se kterými si Osud zahrál mnohonásobně více, než se mnou.
Chci být dobrou Sudičkou, jejíž dech zahojí všechna trápení a jejíž pohlazení vykouzlí úsměv na tváři!
Člověk roste. Vyvíjí se. Díky zkušenostem a životním lekcím se mu mění hodnoty, a postupně si klade otázku: proč tady vlastně jsem? Jak můžu být užitečný? Podobným procesem jsem prošla i já. Učila jsem se tvrdě a poctivě, některou lekci jsem opakovala i třikrát. Až jsem se KONEČNĚ a díky bohu dostala do bodu, kdy jsem uvnitř srdce vnímala, že smyslem toho, proč zde jsem, není kariéra, hromadění majetku ani šatník praskající ve švech, ale pomoc. Být užitečná.
Být tady pro někoho. Že i ten maličký krok se počítá. Úsměv, ochota, podaná ruka, když někdo už nemůže dál. Takže když jsem byla oslovena stát se Sudičkou, bylo to jen potvrzení toho, že jdu správnou cestou a že vše přichází v tom nejsprávnějším čase přesně v té formě, ve které má…
…těžko se mi píše. Naše „paní vedoucí“- zlatá Hanka – už mě skoro dva měsíce prosí, abych napsala, proč jsem ráda svolila stát se v Nadačním fondu Sudičkou. Přemýšlím, zkouším to – a nic. Dva měsíce se skrývám, mlčím, odháním ji, až dneska to přišlo…
Dnes jsem konečně pochopila sama sebe. Neumím psát o pomoci, nechci o pomoci psát! Nechci psát o tom, jak dávno se chystám na tuhle roli. Nechci psát, jak důležité je pomáhat. Nechci stvrzovat důležitost pomoci slovy. Slova jsou jen slova, která přicházejí a odcházejí.
Já schovávám slova uvnitř sebe. Písmenka jsou poskládaná a já přesně vím, že chci konat skutky. Chtěla bych, abychom nemuseli jeden druhému za pomoc děkovat. Chtěla bych, aby pomáhání bylo samozřejmostí.
Vždyť všechno, co jsem já, jsi i Ty!
