Jsem stále ráda na světě
V roce 1975 jsem porodila nádhernou, zdravou holčičku. Do této doby jsem nebyla nemocná. Po mateřské dovolené jsem se chystala do práce a v té době jsem začala cítit bolest v levém oku, bolest se stupňovala, až jsem musela navštívit očního lékaře. Výsledek vyšetření zněl – zánět duhovky v levém oku. Zánět byl bolestivý a už jsem se ho vlastně nikdy nezbavila! Po přeléčení nakrátko zmizel, aby se opět objevil a ještě ve větší síle. Neustále jsem byla v pracovní neschopnosti, léčena injekcemi (hydrokortison), tabletami (prednison), očními kapkami a mastí.
Celá tahle anabáze trvala až do roku 1985, kdy jsem byla téměř rok bez léků a rozhodla se ještě pro jedno miminko. Celé těhotenství bylo bezproblémové, narodila se mi v květnu 1986 zdravá, krásná holčička. Už na podzim 1986 se objevil zánět duhovky v levém oku znovu. A opět nastal kolotoč zánětů a nakonec i operace.
Delší dobu jsem žádné problémy neměla, ale po nějaké době přešel zánět duhovky i do pravého oka. V té době už rodina začala hledat další lékaře, kteří by dokázali léčit moje oči. A našli jsme je!
Jsem přesvědčena, že kdyby nebylo určení přesné diagnózy a léčení, tak už jsem možná neviděla. Po celou dobu mých problémů, se mě lékaři stále ptali, zda nemám ještě nějaké jiné problémy.
Nic mě nikdy nebolelo, byla jsem fyzicky celkem fit. Až jednou jsem měla takový divný pocit, necítila jsem se dobře a nakonec skončila na vyšetření na neurologii. Na oddělení jsem došla po svých nohách, ale pomalu mě začaly opouštět síly, odpoledne jsem měla problém udržet hrneček, navečer už jsem neudržela ani tužku, nedokázala se postavit. Byla to tak velká ataka, že jsem vůbec nevěděla, co se se mnou děje.
Po různých vyšetřeních mi bylo sděleno, že mám roztroušenou sklerózu. Ležela jsem, krmili mě, začali vozit na rehabilitaci, nedokázala jsem chodit. Po nějaké době jsem se s pomocí dokázala postavit, dokázala udržet tužku – bylo to vše moc náročné! Doma jsem začala pomalu chodit podél zdi a rodina mě vozila na rehabilitaci. Postupně jsem se vrátila do života, ale do práce už ne, byla jsem stále unavená, musela hodně odpočívat. To mi bylo krásných 50 let.
A přišel rok 2007. Léto, červenec – manžel mě vezl na oční vyšetření a potom jsme s dcerou s jejím přítelem a jeli do Ostravy na festival. Nedojeli! Byli jsme účastníky těžké dopravní nehody, kterou jsme nezavinili. Byli jsme všichni hodně zraněni; díky lékařům a všem, kteří pomáhali, jsme přežili!
Já jsem byla delší dobu v umělém spánku. Do života jsem se probudila až po 4 měsících. V rehabilitačním centru mě opět začali učit chodit a dívat se na svět. Viděla jsem však velice špatně. Z mé nemoci vznikl k oku šedý zákal, odoperovali mě a já děkuji všem lékařům, že znova můžu číst!
Za 2 roky jsem na chodníku upadla a rozdrtila si kyčel. Nic nešlo spravit a tak jsem dostala endoprotézu. Následovala operace žlučníku, hysteroktomie, ileus. Občas jsem upadla, zlomila si zápěstí, narazila rameno, mám problémy s kůží…
Má chůze je velice pomalá, musím dávat pozor, abych nezakopla, mám problém se stabilitou, chodím s trekingovými holemi. Mám s nimi jistotu v chůzi a zároveň mě tolik nebolí zlámaná žebra po autonehodě. Velký problém je můj zrak – na levé oko nevidím, takže levá strana je pro mě tabu, musím se celá otáčet a když mě „bolí“ tělo, je to náročné!
Přesto bych chtěla ukončit toto povídání s optimismem. Nyní mi je 65 let a stále jsem ráda na světě. Stále se raduji, že vidím plno krásných, zajímavých věcí, dokážu se pohybovat, i když pomalu, ale dokážu to!
Čeho si vážím nejvíce? Všech úžasných lékařů, které jsem potkala, kteří viděli a vidí člověka, pacienta, nenechají ho napospas osudu a snaží se pomáhat a léčit.