Bylo mi čtrnáct let, když jsem se probudil s bolestí oka. Obvodní lékařka mi řekla, že mám zánět spojivek, takže jsem se sebral a jel jsem s kámošema na Moravu. Jenže výlet se zrovna nepovedl podle mých představ. Když jsem se v neděli vracel vlakem domů, bolestí už jsem nemohl vydržet a tak jsem jel rovnou do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlovo náměstí, na pohotovost. Tam mě rozkapali a zjistili, že mám zánět, který nevypadá vůbec dobře. Léčba byla zdlouhavá a mě pomalu docházelo, že to nebude „běžný zánět spojivek“. Postupně mi lékaři nasadili kortikosteroidy a musel jsem si kapat do očí. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že vůbec oko může takhle bolet.
Všechno co jsem do té doby dělal, bylo vlastně pryč. Ve škole jsem musel nosit tmavé a každému vysvětlovat co mi je a stejně nikdo moc nechápal, jak se ze zdravého kluka stal najednou někdo, kdo nemůže dělat to co dřív. Nechodil jsem ven za světla, musel jsem chodit brzy spát, brát pravidelně léky, o sportu se mi mohlo jedině tak zdát. Najednou jsem začal přemýšlet o tom, co bude dál, jestli to vůbec skončí, jestli vůbec budu vidět jako dřív a dělat všechno co jsem měl rád. Postupem času jsem pochopil, že se musím naučit trpělivosti, kterou jsem nikdy moc neměl. Naučil jsem se chodit pravidelně na kontroly, dodržovat pravidelně léčbu a to se po několika měsících vyplatilo. Musel jsem se smířit s tím, že nic není úplně jako dřív. Ono to vlastně jde, nosím brýle a nic na mě není vidět. Nikdy nevím, kdy to přijde. Nedá se to předpokládat, nedá se na to připravit. Dneska je mi osmnáct let a snažím se život brát s nadhledem. Chtěl bych dělat dobře svojí práci, cestovat a žít život naplno.
